Cestou zlatokopů C

Za zlatem do oblasti jezera Bockhart See.

Takovou túrou je stará hornická cesta (zlatokopů) ke zlatým dolům u Oberer Bockhart See (Hořejšího Bockhartského jezera) v výši 2070 m n. m. Z oblasti Bockhartského jezera pochází také nejstarší písemně doložené jméno dolu v Taurech a sice důl „Bei der Helferin“ z roku 1389.

Naše cesta začíná v lyžařském středisku Sportgastein, kam se dostaneme horskou silnicí kaňonem říčky Nassfelder Ache. Stará hornická cesta začíná strmým výstupem k Unterer (Dolejšímu) Bockhart See. Touto cestou se vydávali horníci v létě i v zimě k vysoko položeným zlatým dolům. Podle historických údajů tyto doly byly v provozu celoročně. Je těžké si představit celoroční důlní činnost v drsných podmínkách vysokohorského terénu (výška sněhu několik metrů, teploty hluboko pod nulou, vánice), navíc stálé nebezpečí sněhových lavin. Hornická cesta vede nejprve kolem zbytků důlní činnosti ze začátku 20.století (haldy, elektrárna, hornické budovy). Při stoupání strmým svahem nacházíme patrné zbytky staré cesty (vozové?), kterou vybudovali Římané. Je velmi pravděpodobné, že tato římská cesta sleduje původní cestu, kterou používali Keltové. Tato cesta vedoucí ke zlatým dolům u Bockhartského jezera začíná v Mallnitz (na korutanské straně Taurů) a vede přes průsmyk Tauernpass (2400) dolů do Nassfeldu a pak opět stoupá k Bockhartskému jezeru. Na vrcholu stoupání je patrná skalní jehla z navršených kamenů, jejíž účel není zcela jasně znám (orientační bod při výstupu?). Tímto strmým svahem (připomínajícím Chilkootský průsmyk na cestě zlatokopů v Kanadě) byla dopravována ruda dolů do údolí k dalšímu zpracování. Toto jezero má zvýšenou hráz a složí pro přečerpávací elektrárnu v údolí Nassfelder Ache. Pak jdeme po cestě s pozvolným stoupáním nad jezerem. Tuto cestu tvoří cesta (7 m široká) vystavěná Římany, je vyskládána z kamenů uprostřed lavinových polí. Byla postavena skutečně důkladně, neboť odolává lavinám již skoro 2000
let. Po strmém výstupu se dostáváme k Unterer Bockhart See, jehož hráz byla zvýšena a jezero slouží jako součást přečerpávací elektrárny v Nassfeldu. Na konci jezera musíme přejít strmý skalní „hang“ podél vodopádu, kdy se dostáváme na mírně stoupající planinu k Oberer Bockhart See. Po cestě jsou vidět zbytky zařízení pro těžbu zlata z moderní doby, které však nebyly příliš úspěšné (nízký obsah zlata v rudě).

Přímo nad Hořejším Bockhartským jezerem jsou ruiny hornické budovy – (ubytovna, kovárna, úpravna rudy?), která byla spojena s dolem ve strmém svahu. Budova měla velmi silné zdi (skládané kameny), aby odolávala lavinám. Vchod do dolu byl ve strmém lavinovém svahu a pro bezpečný přístup byl vybudován kamenný příkop pokrytý dřevem (Schneekragen).

Stoupání tohoto příkopu k dolu je až 35%!

Dále jsou zde zbytky úpravnických zařízení, které drcením oddělovaly křemen od zlata, a haldy odpadního křemene.

Na obou stranách údolí jsou zřetelné zbytky hornické činnosti, především žluté haldy z hlušiny. Ruda v této oblasti obsahuje pyrit, který má vysoký obsah arsenu. Zlatý koncentrát se dopravoval do údolí do Böcksteinu k dalšímu zpracování. Doly byly v provozu po celý rok, i v zimě.

Římská cesta je i nad jezerem, kde “končí“. Není jasné, zda vedla jen ke zlatým dolům, nebo pokračovala do dalšího údolí Rauris. Množství zlata v této oblasti bylo ve starověku značné, jak ukazují římské prameny: „… stačí odhrnout písek na dva lokty a je vidět zlato …“. Proto asi Římané vybudovali cestu k dolům v tak těžkém terénu. Tato cesta prokazatelně nesloužila vojenským účelům, tedy k přesunům římských legií. Zlata bylo tolik, že vyvolalo v Římě inflaci.
Od jezera lze vystoupat na hřeben a sejít do údolí Kolm Saigurn – Rauris.
Zpět do údolí se vydáváme podél zbytků římské cesty, kde jsou vidět zbytky hald a zbytky z úpraven rudy. Celý výstup trvá asi 3-3.5 hodiny, sestup stejnou dobu.